RUDÝ SOUMRAK

Detailní popis produktu

Zahlédl jsem, jak mi silueta kyne ke křeslu. Šéf ještě chvíli psal a pak se ke mně obrátil s nečekanou poznámkou: „Tak vy se chcete vrátit do sovětského Ruska, jestli tomu správně rozumím?“ – jako bych s tím návrhem přišel já sám. Pohovor byl stručný a k věci. Opakovaně zaznívala slova Archangelsk, Stockholm, Riga, Helsinky, na přetřes přišla jména Angličanů na oněch místech a v Petrohradě. Konečně bylo rozhodnuto, že já sám určím, kudy a jak se vydám nazpět do Ruska a jakým způsobem budu posílat hlášení.

„Hlavně se nenechte zabít,“ pousmál se šéf na závěr. „Proberte s ním šifry,“ dodal k plukovníkovi, „a vezměte ho do laboratoře, ať se naučí s inkousty a vším ostatním.“

Vyšli jsme z šéfovy úřadovny a po jediném krátkém schodišti dorazili ke dveřím plukovníkovy kanceláře. Plukovník se zasmál. „Časem se tu zorientujete,“ prohodil. „Pojďme rovnou do laboratoře…“

Zde zatahuji za střešním labyrintem oponu. O tři týdny později jsem se vypravil do Ruska, do neznáma.

První pokus o vstup do země jsem se rozhodl podniknout ze severu. Do Archangelsku jsem se svezl transportní lodí amerických vojáků, z nichž většina pocházela z Detroitu. V Archangelsku mne však čekaly mnohem svízelnější obtíže, než jsem předpokládal. Od Petrohradu mě dělilo šest set mil a většinu té vzdálenosti bych musel překonat pěšky, skrze neznámé bažiny a lesy. Silnice byly bedlivě hlídané, a než jsem se nachystal, přihnaly se podzimní bouře a ty všechny bažiny a mokřiny dočista zneprůchodnily. V Archangelsku jsem také pochopil, že vrátit se do Ruska jako Angličan nepřichází v úvahu, a tak jsem si nechal narůst vousy a přijal plně ruské vzezření.